Vždycky jsem chtěla cestovat a tato touha mě neopustila ani poté, co se mi narodila dcera.
Bohužel, kvůli traumatu z dětství a také kvůli šikaně ve stresujícím zaměstnání se mi asi před deseti lety rozjely silné úzkosti.
Už předtím jsem často mívala depresivní propady, ale pak se to zhoršilo natolik, že jsem se málem bála cestovat i tramvají. O létání jsem si mohla nechat jen zdát.
Cestovat jsem ale pořád zkoušela — nejdřív bez dcery, a po jejím narození i s ní.
Ráda bych se s vámi podělila o to, jak se mi povedlo nad úzkostmi konečně zvítězit.
Vzhledem k tomu, že tento blog je o cestování s dětmi, také v krátkosti popíšu, jaké je to cestovat s úzkostmi a bez nich.
Když běžné terapie nezabíraly
Jak jsem napsala výše, moje úzkosti vycházely ze závažného a dlouhotrvajícího traumatu v dětství.
Žádné terapie nezabíraly — maximálně jako odlehčení a povídání (a že jsem jich vystřídala!).
Kognitivně-behaviorální terapie, která se při úzkostných poruchách doporučuje jako nefarmakologické řešení první volby, neměla absolutně žádný efekt.
První pokus: cesta do Rakouska
Před třemi lety, v době, kdy moje úzkosti trochu polevily, jsem si zabalila velký batoh (balila jsem ho několik dní, jak to u lidí mého typu bývá) a vyrazila s dcerou na dovolenou do Rakouska, k jezeru Traunsee.
Už cesta byla dramatická. Vlak měl mezi Kaplicemi a Linzem výluku a místo něj byla zavedena náhradní autobusová doprava. K autobusu jsem se s dcerou v kočárku, které tehdy nebyly ani dva roky, dostala mezi posledními. Nikdo mi nepomohl odložit kočárek ani batoh do úložného prostoru — tehdy jsem si podobných věcí hodně všímala a velmi mě zraňovaly.
Už psychicky rozhozená jsem s dcerou v náručí vlezla do autobusu a nastal další problém – všechna sedadla byla obsazená. Nakonec jsem o místo požádala mladou slečnu, která mi vyhověla.
Držela jsem dceru na kolenou a zaplavily mě šílené obavy – jestli autobus nebude mít nehodu, jestli dcera do Linze dorazí živá a podobně.
Nakonec jsme ale dojely šťastně a dále pokračovaly vlakem. Pak už šlo všechno dobře – i hotel byl krásný a se vším nám vyšli vstříc.
Lanovka, panika a první malá vítězství
Snažila jsem se nenechat se omezovat démony v hlavě, a tak jsme s dcerou jezdily na výlety.
Nejdřív jsme se vydaly kabinkovou lanovkou na horu Grünberg. Lanovka byla velmi bezpečná, ale i tak jsem cestou nahoru zažívala takovou úzkost, že jsem před dcerou brečela.
Když kabinka na půl minuty před koncem trasy zůstala viset, myslela jsem, že dostanu panický záchvat. Nicméně výlet to byl fajn – ale na konci nás čekala cesta dolů, která byla ještě horší. Opět jsem brečela strachy i kvůli nepodstatným obavám.
Výlet, který se nepovedl: Hallstatt
Výlet do lázeňského města Bad Ischl jsme si obě skvěle užily, ale horší byl výlet do Hallstattu – městečka se skanzenovou atmosférou na břehu Hallstattského jezera.
Od vlakové stanice jsme jely lodí – už to bylo dost nepříjemné, protože kočárek jsem měla u vchodu, kde chyběly dveře, a my nastoupily jako poslední.
Na zpáteční cestě jsem proto přišla k přístavu jako první a postavila se na začátek. Jenže ouha – nesympatická převoznice mě poslala zakoupit si lístek do blízkého stánku (myslela jsem, že se lístky kupují u ní).
Zpanikařila jsem a začala se s ní hádat – fronta už byla dlouhá a já bych zase nastupovala jako poslední. Moje úzkost se stupňovala a převoznice nás nakonec z přepravy vyloučila.
Nazpátek jsme jely taxíkem a vlakem – a i tehdy jsem zpanikařila podruhé, protože jsem netušila, že se dá jet i jinou trasou.
Ve zkratce: každá cesta, výlet nebo dovolená měl v sobě alespoň nějakou trpkou příchuť úzkosti, i když v celku byly fajn.
Terapeutický obrat: metoda Pesso Boyden
Před čtyřmi lety jsem začala docházet na terapii Pesso Boyden Psychomotor System.
Jedná se o terapii, která přináší korigující emoční zkušenosti. Člověk si v představách vytvoří obraz „ideálního rodiče“, pomyslně se „vrátí do dětství“ a bolestné zkušenosti si v mysli přepíše za „přítomnosti“ ideálního rodiče.
Zní to jednoduše, možná trochu naivně a směšně, ale je to těžká práce – často dlouhodobá, v řádu let (i v mém případě). Vyžaduje také velkou dávku fantazie a představivosti.
Téměř čtyři roky se nic zásadního nedělo, ale pak se mi podařilo spojit se svými pocity smutku, které jsem v dětství často zažívala. Následně jsem si do mysli dosadila přesně takovou postavu ideálního rodiče, jakou jsem potřebovala.
A od té doby nastala jakási moje vnitřní revoluce – úzkosti se výrazně zmírnily.
Nový začátek: klid v hlavě i na cestách
Byla jsem nadšená a rozhodla jsem se to vyzkoušet v praxi. Na rozdíl od obav v Rakousku jsem toto léto s radostí dojela s dcerou na Tanvaldský Špičák a těšila se, že se projedu sedačkovou lanovkou.
Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že lanovka nejede!
V pohodě jsem ale zvládla celou cestu ze Zlína do Prahy po D1, což bylo pro mě ještě před půl rokem nepředstavitelné.
Do zahraničí jsem toto léto nemohla, ale s dcerkou jsme absolvovaly v naprosté pohodě dovolené přes HomeExchange ve Zlíně a v Rychlebských horách – a žádný úzkostný zážitek jsem neměla.
Jsem si naprosto jistá, že dnes bych už v pohodě letěla letadlem, kdyby to bylo potřeba.